Klidnější předvánoční čas

4. prosince 2018 v 10:02 | BÁRA |  BLOG
Dnešní dopoledne je první za bůhvíjak dlouho, které trávím poměrně klidně a dokonce jsem si i zacvičila. Zase se pomalu vracím do klidového režimu, který během školy bohužel moc nezažívám. Co začal semestr, ani jednou jsem si nebyla zacvičit ve fitku, což mě hrozně mrzí. Čím dál víc zase najíždím i na pitomé stravovací návyky, protože kolikrát nemám čas si něco pořádného uvařit. To se ale zase, doufám, mění.

Praxe ve škole se mi pomalu blíží ke konci, nemůžu tomu uvěřit, ale já se tam i docela těším. Tohle je nejlepší praxe, kterou jsem kdy měla a asi je to dobře, že ji absolvuju jako poslední před nástupem do práce.

Pomalu odevzdávám, co mám, a začínám být trochu v klidu. Sbírám materiály ke zkouškám a pročítám, co mi k něčemu bude. Na beletrii teď musím trochu zapomenout, už dočtu jen těch pár stran Mistra a Markétky a budu číst zejména věci ke státnicím. Ale tohle asi trochu poruším, až dostanu k svátku Lazara od Larse Keplera <3.

Vánoční dárky mám téměř nakoupené, pro každého něco mám, zbytek už snadno dokoupím. Už se na Vánoce opravdu těším, protože vím, že v tu dobu už budu mít spoustu věcí za sebou a budu se moct v klidu učit na nadcházející zkoušky, kterých už zas tolik nemám.


Pořádně ani nevím, co jsem chtěla říct, spíš asi chci popsat tu změnu, kterou cítím ve vzduchu - blýská se snad na lepší časy ^^. Jsem hrozný stresař, spousta z vás mě asi chápe. Pořád mám pocit, že nestíhám, i přesto, že vždycky všechno odevzdám včas a nikdy s ničím nemám bůhvíjaký problém.

Alespoň jeden kulturní zážitek zde zmíním. Začala jsem koukat na zfilmované knihy Jussiho Adlera Olsena, teď jsem se cestou vlakem dívala na Ženu v kleci a pokud máte rádi/ rády dobré detektivky, jen do toho :-).

Přeju vám krásný a klidný předvánoční čas.

BÁRA
 

Zase v roli učitelky; nákupy dárků; knížky

23. listopadu 2018 v 12:54 | BÁRA |  BLOG
Sedím v práci, je pátek odpoledne, tudíž už tu skoro nikdo není a nic nechce a já bych mohla pracovat na úkolech do školy nebo minimálně na diplomce, ale nějak nemůžu, mám nějakou menší krizi tenhle týden. Tak jsem se rozhodla se ze všeho zase po měsíci vypsat.

Poslední tři týdny pro mě byly docela náročné, běhala jsem mezi školou, prací a knihovnou, kam jem se chodila učit nebo psát diplomku. Teď už mi škola prakticky skončila, chodím na praxe - učit do školy. Tuhle praxi mám opět na gymnáziu, když jsem tam poprvé přišla a koukala se na výuku, došlo mi, že jestli mám někdy učit, tak na gymplu. Každý je asi stvořený pro něco jiného, já bych prostě na základce učit nemohla. Hrozně mě to psychicky unavovalo - namísto toho, aby si děcka z hodiny něco odnesly, tak jsem je pořád jen okřikovala a usměrňovala, aby alespoň nějakou práci odevzdala.

Teď jsem na gymplu a jsem tam jako v jiném vesmíru. Nikdo se mě neptá PROČ to mají dělat, že je to NEBAVÍ, že to NECHTĚJÍ dělat... Prostě si sednou, vyslechnou si instrukce a pracují. Jak prostě to zní :-).

Vánoce už se blíží. Jak jste na tom s dárky? Já vlastně moc dobře, co jsem ještě nekoupila, to mám už alespoň vymyšlené, takže Vánoce mě nestresují, spíš se na ně těším. Když jsem šla v úterý z praxe, zastihla mě hotová sněhová vánice, sice jsem skoro neviděla, ale užívala jsem si to bílo všude kolem a počínající vánoční výzdoby :-).

V poslední době vůbec nečtu - tedy nečtu, co bych úplně nejvíc chtěla, čtu pořád nějaké odborné knížky a co si budem povídat, to moc na odpočinek není :-D. Už brzo budu mít svátek a já konečně dostanu Lazara od Larse Keplera - pokud jste tuhle sérii s oonou Linnou ještě nenačali... CHYBA! Vím, že jak se mi ta kniha dostane do sbárů, do pár dnů ji budu mít přečtenou a budu touit, aby se v knihkupectvích zase objevil už další díl. Knížka jako dárek mi udělá snad největší radost :-). I přesto, že jsem trochu kosmetický maniak, tak knížku mi nepředčí asi nic.

Snažím se mít vyváženou četbu novější a starší literatury. Teď čtu třeba Mistra a Markéku, což považuju za tu starší literaturu, samozejmě ne tak moc - a pak čtu něco jako Larse Keplera. Z těch současných jsem ale vždycky trochu rozpolcená - co si mám přečíst? Vychází hrozně moc titulů. U té starší literatury většinou sahám po jistotě - tenhle autor je ověřený, tenhle za to taky stojí...

Co byste mi doporučili ze současné literatury?

Opravdu bych menší radu ocenila. Já zase můžu doporučit něco z té starší ;-). Už se blíží první advent, krásný čas všem přeji :-).

BÁRA

Rami Malek zaválel | Bohemian Rhapsody (2018)

2. listopadu 2018 v 7:02 | BÁRA |  FILMY
Včera jsem byla po hrozně dlouhé době zase jednou v kině, konkrétně na filmu Bohemian Rhapsody, který vypráví příběh skupiny Queen, zejména ale Freddieho Mercuryho, jejich frontmana.

Když jsem se dozvěděla, že hlavní roli bude hrát Rami Malek, kterého znám z výborného seriálu Mr. Robot, trochu jsem se zděsila, vůbec jsem si ho jako Freddieho neuměla představit, ale upřímně? Včera v tom kině jsem ho prostě žrala. Ten kluk do toho dal fakt všechno.

Film Freddieho sleduje od období, kdy chodil do klubů a pozoroval hudební skupiny. Sám psal texty a jednou se mu poštěstilo nahradit frontmana skupiny, na kterou se chodil dívat. A už to jelo. Díky Freddieho cílevědomosti se dostávali dál a dál. Nemá cenu tady přepisovat jeho životopis - můžete si ho přečíst nebo se kouknout na film. Co vás v tom filmu ale dostane, jsou momenty, kdy Freddie zpívá - samozřejmě že to je záznam, nenechali to Ramiho přezpívat, díkybohu. Ale až vás z toho mrazí v zádech. Měl neuvěřitelný hlas.


Poslední scénou je koncert Live Aid v Africe, legendární charitativní akce, kde měli ohromné publikum a Freddie udělal výbornou show pro diváky. Jeho improvizace, které s publikem předváděl, byly úžasné.

Byla to výrazná umělecká osobnost, měl samozřejmě své chyby, které ve filmu vidíme, ale... Ale. Byl to Freddie.

Pro mě byl film opravdu zážitkem.

Na čem jste naposled byli v kině?

BÁRA
 


Co bych doporučila svému pubertálnímu já při volbě VŠ

29. října 2018 v 17:08 | BÁRA |  BLOG
Momentálně jsem v posledním ročníku navazujícího magisterského studia a vzhledem k tomu, že mi do konce už zbývají necelé dva poslední semestry, neubráním se menší rekapitulaci.

Nikdy jsem pořádně nevěděla, čím chci být. Vždycky jsem se ve škole soustředila na dílčí úkoly, ale moc jsem se nedívala dopředu. Ve škole jsem nebyla úplně nejšťastnější, ale rozhodně ne kvůli učení. Učila jsem se vždycky hrozně ráda, nezávisle na předmětu. Samé jedničky jsem sice měla asi jen do 5. třídy, ale ani tak mě nepřestávala bavit jak fyzika, tak chemie, matika, ale hlavně humanitní obory jako čeština a má milovaná výtvarka. Kdo mi studium znepříjemňoval, byli moji spolužáci. Ve škole to vypadalo hrozně, během hodiny se vyloženě řvalo, pár učitelům se mí "kamarádi" nebáli do očí říct ty nejhroznější nedávky. Na druhém stupni jsem měla navíc poměrně velké zdravotní potíže, které byly i očividné a nejen že jsem byla ošklivá, neforemná, se špatnou pletí - ale taky zdeformovaná na první pohled a kluci, které jiné holky v mých řadách zbožňovaly (a i já bych to jinak dělala), na mě volali gorilo. Tohle je trochu mimo téma - ale zkuste hádat, jak jsem se cítila po letech, když ten jeden se mnou chtěl chodit. Haháá, nikdy.

Pak přišla střední. Netušila jsem, na kterou chci. Přitahovala mě keramička v Bechyni, ale to našim přišlo už moc specifické a hlavně "co by ze mě bylo??". Takže jsem šla na gymnázium s tím, že za ty čtyři roky přece zjistím, co bych chtěla být. Ale já to nezjistila. Přihlášky jsem opět posílala na poslední chvílí, a to na pedáky a umělecké školy. Jak vidíte, to umění mě pořád nepřešlo. Teď vím, že jsem se na přijímací řízení měla připravovat o mnohem, mnohem dříve, protože pak by mě třeba vzali někam, kam jsem opravdu chtěla. Nakonec jsem nastoupila na Jihočeskou, na kombinaci čeština-výtvarka. Nejdřív jsem to tam nesnášela, pořád jsem myslela na to, kde jsem mohla být. Ale když mě opět nevzali na školu, na kteoru jsem chtěla utéct, chtěla jsem tuhle dodělat, jak nejlépe jsem mohla. Navíc jsem tam našla ty nejlepší holky, se kterými jsem ve styku dodnes a upřímně? Teď na tu školu vzpomínám moc ráda.

Výběr navazujícího už byl jednodušší, ale věděla jsem, že češtinu už studovat nechci, že do Prahy nechci, ale že chci změnu. Takže jsem teď poslední dva roky v Brně, a jsem tady moc spokojená, i když moje očekávání asi byla přehnaná.

Když to shrnu, tak:

1) Přijímací řízení nechce nechávat jen tak, chce to přípravu - na VŠ se hlásí spousta lidí a je čím dál obtížnější se tam dostat. Rozmyslete se co nejdřív, kam chcete.
2) Jestliže chce člověk na uměleckou školu, té přípravy to chce snad ještě víc. Chce to mít rozsáhlé portfolio, které představuje celou šíři vaší tvorby.
3) Hlavně studovat to, co vás baví a co vám tak nějak jde - jinak nemáte šanci to dodělat. A jestli to doděláte, bude vás to stát hodně nervů.


JOHN IRVING: V jedné osobě (2012)

12. října 2018 v 10:49 | BÁRA |  KNIHY
Vím, nalevo v menu mám odkaz na knihu, kterou právě čtu a tahle to zrovna není. Dějí se i větší podivnosti už jsem jednou četla, je to povídková kniha, hrozně zvláštní, kterou do ruky beru, když nevím, co chci pořádně číst. Osvěžuju si jednotlivé povídky pomaličku.

V jedné osobě je román Johna Irvinga, známého amerického spisovatele, který za scénář k jeho Pravidlům moštárny dostal dokonce Oscara (ano, můžete mrknout i na nějaký film, pokud se vám nechce do obsáhlejší knihy, která za to ale rozhodně stojí!).

Tahle kniha se věnuje homosexuální a transsexuální problematice - nejenom. Je to o problémy s identitou, o přístupu lidí k odlišnostem, o tom, že každý má nějaké to své tajemství. Příběh je vyprávěn z pohledu Williama, už v důchodovém věku vzpomíná na svá studentská léta na Favourite River Academy - výlučně chlapecké škole. William je bi. Je bi a nebojí se to říct a po létech se dozví, že ho za to někteří dokonce obdivovali.

William vypráví o svém mladí, o svém dospívání a také o tom, jak postupně začnou umírat jeho přítelé, jeho bývalí milenci, milenky... Je to doba největšího "rozkvětu" AIDS. Po létech se dozvídá, že na tuto nemoc umřel i jeho milovaný a zároveň nenáviděný Kettridge.

Kniha se dá brát i jako poučení o viru AIDS - v některých pasážích se setkáváme s pacienty, kteří se nacházejí v různých stádiech této nemoci a dozvídáme se, jak nemoc v různých případech postupuje.

Jestli jste ještě od Irvinga nic nečetli, vřele doporučuju. Nejen tuhle knihu, ale i jeho další. Má svůj osobitý rukopis, jeho prostě poznáte. Může se vám zdát, že příliš přeskakuje v ději, což mi obvykle vadí - u něj ale ne, u něj to je dokonce výrazné plus. Mimo této knihy jsem četla Svět podle Garpa - ten bych rozhodně k přečtení doporučila. V jedné osobě, na to, že to mělo bezmála 500 stran, jsem přečetla takřka jedním dechem, beru-li v potaz, že buď to pořád píšu diplomku, nebo čtu knížky na diplomku. Něco od Irvinga určitě stají za přečtení.

BÁRA

Další články


Kam dál