Cesta ke konci

6. června 2019 v 6:52 | BÁRA |  BLOG
Poslední měsíce se u mně nesly v duchu nervování se, permanentního strachu a únavy. Moje studium se chýlilo ke konci a přišlo mi, že mi někdo neustále háže jen klacky pod nohy, abych ho nedokončila. Teď je začátek července a já myslela, že se toho ani nedožiju - toho, že si před jméno budu moct napsat 'Mgr' :-). Tohle píšu asi hlavně pro ty, kteří ještě studujete a třeba máte pocit, že to snad ani nemá cenu za ty všechny nervy. Já se totiž považuju za poctivou studentku a moje známky a výstupy vlastně vždycky dopadaly dobře, ale nikdy jsem se během školy nedokázala přestat nervovat a dospělo to až k tomu, že musím brát permanentně prášky na žaludek, aby mi nebylo po každém jídle špatně. Stálo mi to za to? Stálo. Ale - každý se musí naučit odpočívat. To jsem se naučila asi před rokem. Buď jsem byla ve škole nebo v práci a odpočívala jsem tak, že jsem se koukla doma na film s přítelem. Všechno se ve mě ale akorát pořád hromadilo. Zhruba před tím rokem a něco jsem ale objevila posilovnu a začala se víc hýbat. A chodila jsem do ní i v momentě, kdy jsem měla pocit, že nic nestíhám a že už mi to nemyslí atd. - ale tím, že jsem si dala do těla, tak jsem dokázala vypnout mozek a hrozně mi to pomohlo. V poslední době přesedlávám zase na plavání, při tom mi to jde snad ještě lépe - vypnout. To jsem si myslela, že všechno zvládám, všechno bude v pohodě - zjistila jsem, že budu mít dokonce hrozně moc času na učení se na státnice - to jsem na bakaláři neměla. Pak se blížilo odevzdání diplomky a všechno se začalo kazit. Po několika dnech hroucení se, že jsem hloupá, jsem přišla na to, že mě vyšší sféry vůbec nepřihlásily ke státnicím - rozhodně ne mou chybou. A 14 dní na to následoval další telefonát ze studijního, že nebudu připuštěna ke státnicím, protože nemám vyplněnou jednu kolonku v systému. Tu paní na studijním fakt zbožňuju - opravdu vřelý přístup a snaha pomoci. Pche. Nakonec se všechno vyřešilo, ale už jsem si myslela, že jestli se ještě objeví jediný problém, už to zabalím. Ale to se naštěstí nestalo. Teď už jsem tři dny po státnicích a pomalu se aklimatizuji na "dospělácký život" - zjišťuji si, jak je to se sociálním a zdravotním a hlavně - kdy musím vrátit šalinkartu :-D. Takže jestli máte taky svou studijní krizi, držím vám palce, ať to zdoláte a nevzdávejte se. V budoucnu vám to za to bude určitě stát. Jestli máte ještě školu, tak to zdárně doklepejte, prázdniny jsou za dveřmi! A kdo už máte padla jako já... užívejte krásné sluneční dny :-). P.S.: Kdyby se sem nějaký človíček proklikal - je to chyba mého prohlížeče, nebo blog změnil nějaká nastavení a mám teď vzhled stránky úplně rozhozený? Nebyla jsem tu až moc dlouho.
 

V souladu s přírodou

20. března 2019 v 12:28 | BÁRA |  BLOG
Asi stárnu. Dřív jsem se smála rodičům, kteří vyhledávali dovolené v přírodě, zatímco já chtěla hlavně do města. A teď jsem na tom stejně a připadá mi to čím dál důležitější. Přijde mi smutné, když některé děti vyrůstající ryze ve městě bez možnosti jet na víkend na vesnici k babičce nikdy naživo neviděli zblízka krávu.

V dnešním světě zahlceným elektronikou bychom se měli o to víc snažit kompenzovat čas ve městě/ u počítače s časem v přírodě. To ticho je balzám pro duši. Když se procházím někde, kde koukám do dáli, uvědomím si, jak moc jsem si zvykla koukat jen pár metrů před sebe. Zhoršil se mi zrak. Věkem i vlivem počítače.

Co jsem těmihle pár řádky chtěla říct, je, že bychom neměli zapomínat navštěvovat přírodu, občas si udělat nějaký výšlap, jet na dovču někam do lesů. Přesně takovéhle dovči v poslední době vyhledávám a je to skvělý.



BÁRA

STEPHEN + OWEN KING: Růženky (2018)

19. března 2019 v 16:39 | BÁRA |  KNIHY
Růženky napsal otec se synem - mistr hororu Stephen King se svým synem Owenem. Příběh této knihy je situován do městečka Dooling, jehož obyvatele sledujeme, zatímco udeří Aurora. Aurorou pojmenovali lidé zvláštní úkaz, když ženy usínají a obalují se do takových zvláštních pavučinových kokonů. Jakmile se ženu snažíte probudit, je úplně jedno, že se jedná o vaši manželku či dceru - jakmile z ní odhrnete onu pavučinu, chce vám rozsápat hrdlo.

Tím však děí nekončí. Spící se ženy se probouzí v jiné zemi. Vypadá to v ní vlastně úplně stejně jako ve městě, kde doposud žily, ale jako by to bylo o sto let déle. Tyto ženy mohou začít nový život. Bez mužů. Bez mužů, kteří neustále věci jen komplikují a nedokáží problémy řešit jinak než bojem. Ale opravdu to takhle vidí všechny ženy? Kdyby se jim naskytla možnost vrátit se, využijou jí?

 


Zase lehké procitnutí

18. března 2019 v 17:37 | BÁRA |  BLOG
Kde jsou ty časy, kdy jsem bez blogování nevydržela pomalu jediný den. Takřka po měsíci jsem zase procitla a mám chuť psát. Protože konečně finišuju diplomku a zase ze mě pomalu opadává hroznej stres, kvůli kterýmu vždycky nevidim, neslyšim.

Venku se nám od posledního článku krapet oteplilo, to na psychice taky přidá :-). Se zlepšením počasí se mi lepší nálada a mám zase chuť dělat víc věcí, ne jenom mordovat se kvůli škole.

Uvidím, jestli se dnes donutím k novému designu, tenhle už je tu opravdu moc, moc dlouho. Určitě sem chci hodit články ke knížkám, co jsem za poslední dobu přečetla a jedný skvělý akci, na který jsem byla (Florence + The Machine v Mnichově!!!).



Mějte se krásně, mějte dobrou náladu!

BÁRA

Moje momentální četba; od snové říše po vymírání

11. února 2019 v 12:23 | BÁRA |  KNIHY
Teda že na tak dlouho na svůj blog zapomenu, to jsem netušila. Tohle zkouškové vlastně mělo být v pohodě.. a bylo v pohodě... ale dohromad s tou diplomkou jsem stejně nevěděla, co dělat dřív. I tak jsem se pustila do nějaké té beletrie, i když se teď snažím číst hlavně věci k tématu diplomky.

K Vánocům jsem dostala Růženky, které jsem začala číst asi před měsícem - a jsem teprve v polovině. Obvykle se do knížk po 50 stránkách zažeru a přečtu ji za chvilinku - ale u Růženek se to bohužel konat nebude. Stephen King to napsal se svým synem Owenem. Už předběžně jsem četla, že půlka knihy je úplně zbytečná a že jsou tam pasáže, které se zabývají nadbytečnými tématy. A bohužel musím souhlasit. Nápad by byl dobrý, ale neustále se od hlavního děje odkloňuje a upřímně - to mě fakt nebaví. Mám za sebou 300 stránek a mám pocit, že jich klidně mohlo být jen 100.

K tomu jsem se rozhodla přečíst si zase něco od Murakamiho. Přečetla jsem si povídku Zamilovaný Samsa právě kvůli tomu, že se jedná o takové volné pokračování Kafkovy Proměny, což jsem vůbec nevěděla, že někdo něco takového napsal - ale není se čemu divit, že se toho chopil zrovna Murakami, je Kafkův obdivovatel. Povídka je kraťoučká a určitě ji doporučuju pro rozšíření obzorů. Dokonce se i zasmějete :-). No a jak jsem k Murakamimu přičichla, už tu sbírku musím dočíst. Jedná se o sbírku Muži, kteří nemají ženy.

Třetí knihou, co už čtu tematicky spíše k diplomce, je Šesté vymírání Elizabeth Kolbert. Tato kniha se zabývá vymíráním v historii naší planety, ale i vymíráním současným. Kniha poukazuje na to, že vymírání tu bylo od pradávna - avšak v dnešní době nabývá neskutečné rychlosti.



Co právě čtete vy?

BÁRA

Další články


Kam dál