Červenec 2018

Kdo si zaslouží místo v mém srdci?

30. července 2018 v 11:25 | BÁRA |  BLOG
V poslední době bych své dobré kamrády spočítala na prstech jedné ruky a asi by mi ještě zbyl dostatek místa. Postupem času spíše o dobré přátele přicházím, než bych je zase nacházela, je to čím dál těžší.

Jsem ráda, že můžu říct, že v mém srdci je můj přítel, se kterým jsme už pět let - někdy si ale potřebuju popovídat s někým jiným a často narážím na to, že nikdo nemá čas. Když mě napíše některá kamarádka, tak je to pro mě důležité udělat si čas. Jediné, přes co nejede vlak, je práce. Nemůžu si ji tak dobře přehazovat. Ale jestliže vím, že budu třeba "jen" s přítelem - proč bych to trochu nepřehodila? My dva si přece vyhovíme vždycky.

S kamarádkami to mám nějaké složité, jako holka se upřímně nejlépe cítím v klučičím kolektivu. Když jsem v tom holčičím, pomalu se nedostanu ke slovu, protože jsou všechny ukecanější než já - proto chodím s holkami zvlášť, postupně - ono taky sejít se více jak s jednou je poměrně výzva, nikdy bychom se nedomluvily. Ráda si povídám mezi čtyřma očima, je to super si prostě povídat s někým, kdo vás vyslechne. Dlouho jste se neviděli, tak si máte co říct. Má to něco do sebe, vidět se jednou za čas, ale když je to jednou za rok, tak už je to málo i na mě.

Ta snaha musí být prostě oboustraná, když se se mnou někdo odmítá pořád sejít, věčně nemá čas, tak přece nemůže čekat, že já si ten čas kdykoliv udělám.

Zaměřila jsem se spíše na kamarádky, u rodiny zrovna moc nepřemýšlím o tom, jestli jim zasvětit své místo v srdci. S kamarádkami/ kamarády je to prostě někdy složitější, ale bez nich to taky nejde, no ne?

Ohlédnutí za loňskými Tatrami

29. července 2018 v 8:37 | BÁRA |  BLOG
Tenhle týden mi utekl nějak rychle. Plánovala jsem články psát podstatně častěji, rozhodně mám o čem psát, ale nějak není čas. Buď jsem v práci nebo pak lítám venku. A brzo pojedu konečně na dovču se svým přítelem do Českého ráje, nemůžu se dočkat.

Já osobně jsem s rodiči nikdy moc po dovolených v rámci Česka nejezdila a docela mě to mrzí, protože tu máme spoustu krásných míst, za kterými se sem sjíždějí i cizinci. Vždycky jsme jezdili k moři, když už, a v posledních letech už žádné dovolené nepraktikujeme. Co si se ségrou sami zařídíme, tam jedeme.

Loni jsem s přítelem byla v Tatrách - to byla krása. Ale trochu jsem se přecenila. Vysoké kopce mi úplně odrovnaly kolena a já pak nebyla schopná ne je vylézat, ale slézat. Zpětně pozoruju, že jsem měla i nevhodnou obuv atd. - příští rok bychom tam chtěli zase, to už budu řádně vybavená. Jezdíte/ jeli jste někdy do Tater? :-)

Vzpomínám si, když jsme byli u Skalnatého plesa a já opravdu nemohla jít dolů, protože už mě kolena strašně bolela - ale byla tam lanovka, tak jsem svolila, že pojedu lanovkou dolů. Můj kluk si to chtěl samozřejmě sejít, nic proti tomu jsem neměla, tak jsem si koupila lístek a šla jsem k lanovce. Byla to taková ta velká, prosklená, moderní lanovka. Jenže já nesnáším lanovky. Takže jsem se rozhlížela a čekala, kdo přijde, abych se s nimi svezla. Jenže on nikdo nechtěl jet dolů! Takže jsem nastoupila sama a to vám povídám, bylo to pro mě peklo :-D. Sedla jsem si na tu koženou sedačku a začala se potit fakt jak to prase. Chytla jsem se toho madla nad hlavou, protože to přece pomůže, kdyby ta lanovka začala padat :-D. Mluvila jsem sama k sobě, že to bude přece dobrý, že se není čeho bát, dýchala jsem nahlas a modlila se, ať už je tahle hrůza za mnou. Když jsem se pak dole odlepovala od té kožené sedačky, nechala jsem tam po sobě propocenou loužičku. Doufám, že v těch lanovkách nejsou kamery, jinak se někdo musel náramně bavit :-D. Sama lanovkou každopádně už nikdy nepojedu. V té chvíli jsem zanevřela na lanovky celkově, ALE! Já vystoupila z jedné lanovky a musela jsem do další, to byl jen přestup!

DESIGN #2 | Blog.cz zkouší moje nervy

22. července 2018 v 12:26 | BÁRA |  DESIGNS
Jestli jste se právě dostali na můj blog a já zrovna čerstvě nahrála nový vzhled blogu, může vám asi trochu vrtat hlavou celé rozvržení stránky.

Problém je asi takový. Když najedu na hlavní stránku svého blogu, vypadá to asi takto. Ale jakmile vjedu do konkrétní rubriky nebo článku, design mám nastavený tak, jak to má být. Hrozně mě to vytáčí, protože nazpátek už tam ten předešlý dávat nehodlám. Teď jsem dokonce zjistila, že ani nové komentáře mi to nezobrazuje.

Nicméně tady je náhled nového designu i přesto, že momentálně pořádně nefunguje. Doufám, že se to co nevidět spraví.


BÁRA

DESIGN #1 | Florence Welch

22. července 2018 v 10:43 | BÁRA |  DESIGNS
Rozhodla jsem se archivovat vzhledy tohoto blogu. Chci pokud možno ještě hned teď začít dělat nový, se kterým přijde i menší rozšíření blogu. Tenhle blog beru jako místo, kam patří všechno, co mě baví a zajímá, proto se asi v budoucnu neubráním přidat sem i něco o kosmetice, protože to je upřímně věc, kterou žiju. Další novou rubrikou budou asi mé výtvarné práce, ale s tím si ještě nejsem jistá. Ale o tom později.

Tento vzhled jsem vytvořila se zpěvačkou Florence Welch, kterou poslouchám minimálně už deset let a jejíž hudbu naprosto miluju. A taky zbožňuju vytváření nových designů blogu, takže se možná budou měnit i častěji. Mám ráda jednoduchost a přehlednost, to je to, co moje layouty spojuje.


BÁRA

Já jsem to konečně dokázala!

18. července 2018 v 19:56 | BÁRA |  BLOG
Byl to hned jeden z prvních článků na tomto blogu, který jsem věnovala svému začátečnictví v posilovně. Abych to trochu zrekapitulovala - ke sportu jsem nikdy nebyla vedená, ne že by mě vlastně nebavil. Sportovní hry ve škole mě vždycky bavily, ale pak mi to začaly komplikovat zdravotní problémy a rada doktorů byla: necvičte.

Takže se ze mě stal takový programový povaleč - abych se pořád nevymlouvala na zdraví, přijala jsem to jako svojí charakteristickou vlastnost - jsem lenoch a ti prostě nic nedělají. Spousta lidí kolem mě si to ani neuvědomovala, ale hrozně mě to užíralo. Všichni bezstarostně skáčou do vody a dělaj blbiny a já prostě nemůžu.

Po těch letech ale nastal zlom. Zdravotní problémy nezmizely, ale sžila jsem se s nimi. Radu "necvič" jsem zahodila za hlavu, protože mi díky ní přibyly akorát další problémy. A teď? Jsem na sebe sakra pyšná!

Vždycky jsem měla pocit, že když půjdu do posilovny, všichni na mě budou blbě čumět, protože neumím pořádně cvičit, jsem slabá a beztvará a upocená jak prase. Ale! Všichni tam mají dost svých starostí. Teď se na každou návštěvu fitka těším, i když si čím dál víc uvědomuju, že to hlavní, co mě baví, je běh. Ve fitku samozřejmě běhám na pásu.

O posledním víkendu jsem šla běhat se svým klukem. Dělal si srandu, že ho určitě předběhnu, když teď tak hrozně cvičím - já jsem totiž nikdy nedoběhla tu krátkou trasu, kterou on běhá pravidelně. Nikdy jsem ani nedoběhla do půlky, a jakmile jsem se v té polovině zastavila, od té doby jsem zastavovala pořád a konce se nedobrala. A právě tentokrát mi udělalo hroznou radost, že jsem s ním bez jediného zastavení celou trasu uběhla, pak se vydýchala, a opět doběhla nazpátek bez jediné zastávky. Jestli to čte nějaký sportovec, možná si ťuká na čelo(kor kdybych řekla, že dohromady to bylo cca 3 km), ale já jsem na sebe ohromně pyšná. Navíc mi po tom běhu bylo skvěle, výjimečně mě nic nebolelo tolik, jako mě to bolelo po dřívějších bězích. Po dvou měsících chození do fitka konečně nějaký progres!

Někdy mě chytne depka, že ačkoliv chodím každý týden do fitka, není nic vidět. Ale teď, když ten rozdíl opravdu cítím, to je jiná.

Když teď řeknu svým kamarádkám ze základky, že jsem začala chodit do fitka, běhám a je to super - tak mě nepoznávají. A já je naprosto chápu. A jsem neskutečně ráda, že jsem se přinutila k té změně, že jsem se přinutila k tomu změnit ten obraz, který viděli všichni kolem mě a na který jsem si zvykla i já sama. Nebylo to lehké, to mi věřtě, zdraví je někdy svině, ale stálo to za to, za to, jak se teď cítím.

To by byl pro dnešek můj srdceryvný výjev, mějte se krásně a přeju vám úspěšný zbytek týdne! Dělejte cokoliv, co chcete, o čem sníte!

BÁRA

Uslyší tě, uloví tě | A Quiet Place (2018)

13. července 2018 v 9:28 | BÁRA |  FILMY
Vím, že jsem před chvilkou zveřejnila své dojmy z filmu Thelma, ale hned se musím pustit do dalšího článku. Jedná se o film A Quiet Place (Tiché místo). Že v poslední době nedělám skoro nic jiného než že koukám na filmy? No, možná to tak je.

V prvních zmíňkách týkajících se tohoto filmu se hovořilo o hororu. Přesně to je třeba důvod, proč se na to můj přítel se mnou odmítl koukat - protože to má štítek hororu a on se na ně přece nekouká, protože to jsou vesměs pitomosti. Ale v tomhle případě přišel fakt o hodně.

Film zobrazuje život jedné rodiny, která jako jedna z několika dalších přežila útok mimozemských tvorů, kteří lidé loví tak, že je slyší. Člověk udělá nějaký hluk a hups - příšera už je tady a pochutnává si na něm. Ve filmu se proto dlouhou dobu ani nepromluví, první minuty se odehrávají v naprostém tichu, když pomineme doprovodnou hudbu snímku. Tenhle film mi pro změnu hrozně připomněl Válku světů - tím, jak jsou lidé loveni.

V hlavních rolích vidíme Johna Krasinski (zároveň režíroval) a Emily Blunt, kteří jsou manželi i ve skutečnosti, což se mi na tom hrozně líbilo. Navíc to zezačátku nechtěl dělat ani jeden asi z toho důvodu, ze kterého se na to nekoukl můj přítel - má to být horor. Ale po přečtení scénáře na to oba dva kývli.

V tomhle případě nechci dělat moc velký spoiler, nenapíšu, jak to dopadne, jaká je hlavní zápletka. Ale jestli chcete vidět vážně dobrý a zajímavý film, který vá místy až dojme, jen do toho. Já se na to asi co nevidět kouknu znova.


Epilepsie nebo nadpřirozené schopnosti? | Thelma (2017)

13. července 2018 v 9:08 | BÁRA |  FILMY
Včera večer jsem dokoukala Thelmu od dánského režiséra Joachima Triera. Kdysi dávno jsem pouze viděla trailer, takže teď už jsem prakticky nevěděla, co čekat. Ale celý ten film jsem jen zírala a hltala to.

Je to hrozně zvláštní film, jako jeho hlavní aspekt bych asi označila psychologičnost. V hlavě hlavní hrdinky se odehrává něco, co ani ona sama nechápe, snaží se poznat sama sebe, což se týká i její sexuality. Dějí se ale i věci, které holým rozumem nedokáže vysvětlit. Thelma má totiž nadpřirozené schopnosti, které měla i její babička.

Její rodina o tom věděla a snažila se jí kontrolovat - potom, co jako malé děcko Thelma nechala zmrznout svého malého sourozence. Tohle všechno se dozvídáme postupně, v krátkých retrospektivách.


Thelma řeší zdravotní, psychické i rodinné problémy. To, že v rodině není něco v pořádku vidíme hned v prvních minutách filmu, když otec namíří zbraň na vlastní malou šestiletou dceru.

Film i přesto svým způsobem dopadne dobře. Alespoň já z něj měla dobrý pocit ^^.

Viděli jste film, nebo se chystáte? Já ho určitě vřele doporučuji.

A tak se kráska zamilovala do zvířete | Shape of Water 2017

9. července 2018 v 21:16 | BÁRA |  FILMY
Krásný večer! Z podnětu recenze knihy na tomto blogu jsem se dneska hned koukla na další film, a tak se hodlám podělit s dojmy, které ve mě zanechal.

Původně jsem byla nalákána na knihu, ale momentálně mám rozečtený Kámen a bolest a nerada začínám další knížku, dokud nepřečtu tu stávající. Takže jsem se rozhodla pro film, jehož trailer mě kdysi dávno stejně lákal, tak jsem ráda, že mi byl takto připomenut.

Je to takový hodně netradiční romantický příběh. Němá dívka, nebo už spíše žena, se setká s neznámým tvorem, který - ačkoliv lidské řeči neporozumí - Elise rozumí perfektně. Tato němá uklízečka se ho rozhodne osvobodit z jakéhosi vojenského zařízení, kde už ho pomalu čekala smrt.

Atmosférou mi film hrozně připomněl Amelii z Montmartru. Z herců jsem tam pravděpodobně znala jen Michaela Shannona, který si zahrál protřelého sekuriťáka, který prostě všechno musí jen komplikovat. Ale i přes jeho úpornou snahu příběh dopadne vlastně dobře - jak pro Elisu, tak pro záhadného tvora, jenž byl v jistých končinách uctíván jako Bůh... prostě romantika.

Jestli si přečtu ještě knihu? To upřímně nevím, mám na seznamu spoustu lákavějších vyhlídek a to i přesto, že už jsem viděla filmové zpracování. Uvidíme.


Brigády, prázdniny, kam na dovču...?

6. července 2018 v 10:48 | BÁRA |  BLOG
Zdravím!

Trochu nedobrovolně mám momentálně čtrnáct dní volna. Nejprve jsem byla naštvaná, protože jsem se o tolik volna neprosila, ale pak jsem si řekla, že se konečně po škole trochu zrelaxuju a pak jsem za to byla docela ráda. Teď už jsem 4. den doma... a vlastně mě to ještě pořád baví Smějící se. Pořád studuju na VŠ, ale brigáda už je nutností, teď mám dokonce takovou, která mě zdravotně ani psychicky nehuntuje. O tom se mi ještě před rokem ani nezdálo! Jak jste na tom s brigádami vy?

Moje první pořádná brigáda byla za barem na diskotéce, kde jsem pomáhala s nádobím a roznášením pití. Co si budem povídat, nebyl to úplně ideál. Ale peníze jsem dostávala hned na ruku a mohla jsem si říkat, kdy chci a kdy ne, to byl pro mě ideál. Byla to práce na víkendy, jak jinak, byla jsem pořád na střední škole. Na téhle brigádě jsem dospěla k bodu "Nikdy nechci pracovat s lidmi" - to je těžký požadavek na práci Smějící se. Protože jsem se tam setkávala s hrozně nalitými lidmi a kéž by platilo, že postupem směny to ubývalo - právě naopak. Čím později bylo, resp. čím dříve (dělala jsem od šesti večer do šesti do rána), tím hůř lidi vypadali a tím hůř se chovali. Pak už jsem dospěla k bodu, kdy mi bylo opravdu špatně z pomyšlení, že zase půjdu do práce, tak jsem s tím sekla.

Rok na to jsem přes kamaráda získala práci jako pomocnice v kuchyni. Ráno jsem připravila zeleninu, jídlo pro důchodce, vydávala jsem obědy, myla jsem nádobí... prostě spousta věcí, co se v takové restaurační kuchyni dělá. Byla to skvělá změna, ze začátku mě to opravdu bavilo, ale když už jsem na tuhle brigádu nastoupila třetím rokem, už i tam nastala ponorka. Tahle brigáda byla ale super zkušenost do života. Nejenže jsem se naučila něco nového uvařit, péct buchty apod., ale také jsem nakoukla do systému restaurace, který umí být velmi křehký. Proto dodnes, když jdu na jídlo do restaurace, snažím se být na obsluhu milá a nehledat nikde nedostatky. Příjemné obsluhy si hrozně vážím, opět - práce s lidmi prostě není jednoduchá.