Září 2018

Laková obsese už mě nikdy neopustí

29. září 2018 v 13:16 | BÁRA |  BLOG
miluju kosmetiku. Když jsem byla malá, věčně jsem mamce lezla do kosmetického kufříku se ségrou jsme se potají malovaly - na čež mamka samozřejmě přišla, protože jsme jí do stínu vykotlaly hrozné ďoury :-D.

Na druhém stupni ZŠ jsem přesedlala na laky na nehty, můj první byl kupodivu sytá červená, za čež se na mě příbuzní dívali divně - že prý červená je pro vyspělou dámu v letech - no, zrovna teď mám na sobě zase červenou, ale ještě za chvilku ji změním na něco jiného, a to jsem ještě včera měla na nehtech třpytivou rosegold. Ano, ráda to měním :-D.

Obsese laky na nehty mi bohužel (?) zůstala, k tomu se pak připojily i oční stíny. Koncem ZŠ a pak na gymplu už jsem se normálně do školy malovala, dokonce jsem ostatní holky malovala na záchodech, ťukám si na čelo, když na to vzpomínám. Učitelky z nás fakt musely kvést :-D. Tenkrát jsem měla dost problém s pletí, takže jsem nenosila klasický make up, abych tu pleť ještě víc nezatěžovala. Teď make up sice nosím, ale hodně málo. Opravdu se mi nelíbí obrovské nánosy make upu - navíc často vidím mladé slečny s očividně dokonalou pletí, jenže jim na čelisti končí oranžový make up a pokračuje bílý krk. Navíc mám poměrně dost mastnou pleť, která je imunní snad i vůči pudru, protože se přepudruju a za chvíli už se zase lesknu :-D.

Ještě k těm očním stínům. Dlouho jsem si teď žádné nekupovala, před několika lety jsem dostala od ségry obrovskou paletu stínů z Douglasu, se kterou se maluju dodnes. V poslendí době mi tam ale začaly chybět takové ty načervenalé odstíny a hlavně matné - no a všude začaly kolovat recenze na ty paletky za 139,- od Make up Revolution. Jedna byla celá červená - tu jsem prostě musela mít. To bylo poprvé, kdy mě video recenze na kosmetiku opravdu přesvědčila jít do drogerie a koupit si tu věc. A ta paletka je boží. Jsou to první stíny, které výborně rží i na mém mastném obličeji. Báze je samozřejmě nutností, ale ať zkouším co zkouším, ta báze pro mě nikdy nefunguje stoprocentně. Ale s těmihle stíny je to něco jiného. První měsíc jsem se nemalovala ničím jiným.

No a za pár měsíců jsem si tam došla pro druhou :-D. Jsem hrozná, já vím. Ale tak dobré stíny za tu cenu?! Zcela ironicky se maluju teď víc i přesto, že už jsem konečně dospěla do věku, kdy jsem si na sebe prostě zvykla, jestli chápete. Věčně jsem řešila velký nos, špatnou pleť, hrozný tvar hlavy, pak svou výšku a samozřejmě postavu. Nikdo není dokonalý, ale já se viděla prostě jako zrůdu a make up mi pomáhal vyjít z domu. Teď už nemám problém vyjít naprosto nenalíčená a jsem za to ráda. Ale líčení mě hrozně baví. Když nemám čas se hezky pomalu nalíčit, v klídku, raději se ani nemaluju, protože to nerada dělám ve spěchu. Je to pro mě prostě takový relax.

Malujete se hodně/ málo/ vůbec?

Historické slavnosti, fajnovej víkend, škola.

24. září 2018 v 19:28 | BÁRA |  BLOG
Teď mi začal druhý týden semestru. Když si vzpomínám, jak jsem loni byla nadšená... ted' se na mě nějak všechno sype. Všelijaká nedorozumění ve škole, všelijaká nedorozumění v práci, a já nevím, kde mi hlava stojí.

Ale co bylo pozItivní - tenhle víkend. J. za mnou konečně přijel do Brna, což bylo moc fajn. Vůbec poprvé jsem si to tu za celý rok pořádně prošla, navštívili jsme nejprofláklejší kavárny i hospody a nachomýtli se u zajímavých akcí. Bylo to moc fajn, kéž by byl víkend delší.

Ten předchozí se pro změnu nesl v duchu Táborských setkání? Nebyli jste tam někdy? Letos byli hosté Barbora Poláková, David Koller a No Name. Hlavní headlineři a fakt nejlepší vystoupení. Kdo mě překvapil, byla samozřejmě Barbora Poláková. Vystoupení bylo po technické stránce dokonalé a i jinak - udělala výbornou show. Nafrněnou samozřejmě všichni znali (dokonce i v Táboře), byla to sranda. David Koller zpívá skvěle, k tomu snad nemám co dodat - a No Name udělali fakt výbornej koncert. Moje slovenská kamarádka se mi tam z nich skoro složila.


Táborky jsou pro mě vždycky zakončením volna. V neděli už jsem potom hned klusala na vlak a hurá do Brna.

Chtěla jsem udělat zvlášť článek jen na Táborky, ale to možná zase příště, za rok. Už od nich uplynul týden a ta atmosféra už je pryč :-).

Teď jsem ze všeho taková sepslá, nic se mi nechce. Už bych měla psát diplomku (a dokonce jsem i opravdu začala), ale ty všechny povinnosti se hromadí a moje reakce ze začátku vždycky je, že se skoro složím. Postupem semestru všeho ubývá a zkoušky zandám v pohodě... ale jako bych to bez těch počátečních stresů neuměla. Kamarádky se mi navíc rozutekly - spousta jich chce prodlužovat jen tak, protože mají pocit, že nestíhají, jiná zas potřebovala změnit školu. Zase.

Já už chci školu dodělat. Však se do ní zas brzo vrátím - budu učit. To je další, co mě čeká - tři týdny ve škole s děckami, která budu učit. No, dvě praxe už mám za sebou, snad přežiju i tuhle ;-).

Jsou nějaké akce, které si na podzim nenecháte ujít?

BÁRA

To je tak, když se všechno začne srát.

17. září 2018 v 16:26 | BÁRA |  BLOG
Řekla bych to asi tak: Dneska mi začala škola.

Co mi začala první hodina, tak se moje naštvání akorát stupňovalo až moje naštvání vyvrcholilo v Dopravním podniku města Brna, kde jsem pomalu poslala do háje jednu ženskou.

Nejdřív mi ranní přednášku učitel přehodil na pozdější čas. Prakticky jen kvůli tomu, že se nikomu nechce vstávat. Ale že se to pak už pár lidem jednou za 14 dní kryje a že ti druzí pak budou chodit i do práce (viz já), to už je jedno. Hlavně že se vyspinkáme. Takže přijdu prakticky o jeden předmět. Ne že by vadilo, že tam nebudu chodit! Beze mně se přece obejdou! Někdo by byl možná rád, že někam nemusí chodit, ale já taková nejsem. Mám ráda SVOJE zápisky.

Pak jsem si s radostí konečně vyzvedla potvrzení o studiu a hurá na dopravní podnik, abych si udělala zas ÚPLNĚ novou kartičku, protože v Brně to prostě nefunguje tak, že si dokupujete jen "kupony", ne, musíte furt jak kreténi po tom, co vám přestane platit ISIC, obnovit i kartičku s fotkou, kterou tim odlepováním prakticky zničíte a můžete se jít pomalu vyfotit znova. Takže hezky znova vyplnit i pitomý formulář na pitomou šalinkartu. Když jsem konečně vystála zas kilometrovou frontu k přepážce, tak jsem se tam už už chystala, když mi paní vysvětlila:

"No ale my potvrzení o studiu neberem. Musíte mít ISICA."

To už jsem fakt vypěnila. Byla jsem tam už podruhé. Poprvé jsem zapomněla, že ačkoliv mi ISIC platí do prosince, a do prosince by platila i nová čtvrtletní šalinkarta, tak musím mít nový kupón. A dneska se prozměnu dozvím, že posraný potvrzení o studiu letošní rok už neberou. Lidi já jsem tak naštvaná! Potřebuju se z toho fakt vypsat. Když mě pak přešlo naštvání, bylo mi skoro až do breku. Šetřím teď každou korunu a budu zbytečně vyhazovat peníze ještě za lístky. Ještě se mi tu nestalo, že bych tu napoprvé dostala tu lítačku. Teda pardon, šalinkartu - protože tady se pomalu neví, co lítačka je. To je moc "západní" pojem. A ISIC mi je navíc akorát tak na dvě věci. Na šalinkartu, a na to, aby mi překážel v peněžence. Ve škole ho na nic nepoužívám, měl by mi otevírat učebny, ale když jsou zablokované, tak je to stejně jedno.


To by byl můj začátek semestru. Co váš začátek?

Oblíbené stránky

14. září 2018 v 14:57 | BÁRA
Stránky zde uvedené ráda navštěvuji. Nejedná se o "spřátelení blogů".

Blog švédské make up artistky, kterou naprosto zbožňuju:



České blogy, které ráda navštěvuju:


Stránky postupně obnovuji.

Design pro PRECIOUSMOMENT

14. září 2018 v 9:58 | BÁRA |  DESIGNS
Je to nějaká doba, co jsem sem házela článek s dotazem, zda by někdo ode mně nechtěl vytvořit design pro blog - a jedna slečna se opravdu ozvala, tímto děkuji za důvěru a snad bude design nějakou dobu sloužit :-). Jedná se o převážně povídkový blog, kouknout se na něj můžete tady:


Náhled designu pod perexem.

ADRIFT (2018) | Než přišla bouře

11. září 2018 v 9:18 | BÁRA |  FILMY
Film natočený podle skutečné události. Tami se odpoutala od dřívějšího života a rozhodla se procestovat svět. Někde chvilku zůstane a vydělá si peníze na další cestu. Potká Richarda. Jako kdyby byli pro sebe stvoření - on už proplul půlku světa a chystá se dál - vidí v Tami spřízněnou duši a chce, aby plula s ním. Bohužel je zastihne krutá bouře, která jim naprosto zničí loď. Pokud nechcete spoiler, nečtěte dál.

Já jsem z toho filmu nemohla. Ještě když víte, že se to opravdu stalo. Za titulky potom běží fotky skutečné Tami a skutečného Richarda. Jen na to vzpomínám a jde mi mráz po celém těle. Navíc hlavní dvojici ztvárnili herci, které mám ráda: Shailene Woodley a Sam Claflin.

V té první polovině filmu si říkáte - oni to určitě dají. Přežijou. Budou spolu až nadosmrti. Richard je sice smrtelně zraněný, ale ona se o něj přece stará, brzo je někdo najde, dobře to dopadne! Ale tenhle příběh psal život, bohužel. V poslední třetině filmu už vám začne svítat... Co se to děje - byl vůbec Richard někdy na té lodi? Byl - ale jen dokud nepřišla bouře a jeho nesmetla vlna do vody, kde se utopil. Tami ho držela ve své mysli, aby jí pomáhal zdolat všechny těžkosti, které se na ní sesypaly.


Kdybych neseděla ve vlaku, když jsem se na to dívala, asi to celé probrečím. Je to přesně ten typ filmu jako "Než jsem tě poznala" - nevím, je ten název kvůli tomu podobný, nebo je to shoda okolností? (Samozřejmě jen český překlad)

Když se kouknete na čsfd, není tam film moc kladně zhodnocen, ale mně se líbil. Ano, uměle vytvořená bouře opravdu trochu bila do očí... ale líbilo se mi i uspořádání děje. Jednalo se o střípky, které postupně poskládaly celý obraz, rozhodně mě film nenudil.

Pokud by vás film zaujal, pro přiblížení se můžete ještě kouknout na trailer.

BÁRA

STEPHEN KING: Mlha

10. září 2018 v 14:37 | BÁRA |  KNIHY
Mlha je soubor povídek, které napsal známý mistr hororu Stephen King. Zrovna v minulém článku jsem se zmiňovala o tom, že povídky vlastně moc nemusím, protože ve chvíli, kdy se do nich sotva stihnu začíst, skončí. Proto když jsem zjistila, že jsem si půjčila povídky a ne román, měla jsem sto chutí to vrátit, ale povídky jsem nečetla už dlouho a tak jsem to kousla.

Nejvíce mi v hlavě utkvěla samotná Mlha. Možná i proto, že byla nejdelší. Představuje pro mě takovou tu typickou kingovskou povídku. Malé městečko s obyvateli, kteří se všichni znají, pohltí mlha. Nezvykle bílá, neprostupná mlha. David je s malým synkem zrovna v supermarketu, když mlha dorazila až k nim a začínají se dít děsivé věci. Něco v mlze požírá lidi. Najdou se tací, kteří tomu nevěří - ale uvěří tomu, až tu hrůzu sami zažijí či uvidí. David lituje toho, že manželku nepřesvědčil, aby na nákup jela společně s nimi. Už ji nikdy nespatří. V malém počtu se jim podařilo osídlit auto a vyrazili někam, kde by bylo líp... ale našli takové místo? To už nevíme.

Prám byl také docela děsivý. Parta výrostků se v podnapilém stavu sebere a jede na odlehlé místo "na koupačku". Už cestou k prámu si jeden z nich všimně temné skvrny na vodě, která se nezvykle rychle a nezvykle přesně přemisťuje směrem přímo k nim. Všichni doplavou na prám a po chvíli zkoumají skvrnu, která už je přímo u nich. Jedna ze dvou dívek se rozhodně tu věc trochu prozkoumat. Po zírání do skvrny tvrdí, že vidí krásné barvy a dotkne se toho - najednou ji hmota začne požírat, až z ní nezbyde nic jiného než kosti. Přežije někdo? No, úplně všechno tady nevyslepičím...


A do třetice - povídka, která ve mně zanechala silný dojem: Nezmar. Chirurg ztroskotá s lodí a octne se na ostrůvku, kde není vůbec nic. Je šťastný, když objeví pavouka, kterého by mohl sníst. Nemá pitnou vodu, nemá žádné potraviny. On ale potřebuje jíst. Začne tedy u sebe. Měl vysoce poraněnou nohu, která byla už přítěží. A tak se jí zbavil. Ukrajoval pořád dál a dál... a když došlo na jeho samotné ruce, jeho ctěné ruce, které si pěstoval kvůli vysněnému povolání... jak to dopadne, to už si můžeme jen domyslet.

Kniha zahrnuje samozřejmě mnohem víc povídek, ale tohle jsou ty, které mě opravdu nejvíc zaujaly, ale třeba taková Babička nebo Opice taky nebyly špatné. Takže moje náhodná volba v knihovně se vyplatila, rozhodně to stálo za to. Na to, že to mělo něco přes 500 stránek, tak jsem to měla za týden přečtené. Vím, je to docela dlouho, ale už nemám tolik času na čtení.

Co jste v poslední době přečetli, doporučili byste mi něco?

BÁRA

Odpočinek s Kingovými povídkami

7. září 2018 v 13:53 | BÁRA |  BLOG
Poslední měsíc jsem u počítače strávila úplně minimum. Prakticky jsem se ani nedívala na filmy/ seriály (televizi nezapínám), na blogu jsem taky moc času nestrávila, ačkoliv nápadů na články jsem měla spoustu... ale to bych musela dojít k tomu počítači a otevřít ho :-D. Něco do sebe to ale mělo.

Přečetla jsem během prázdnin docela dost knížek, většinu právě za uplynulý měsíc. Prostě jsem vůbec nezapínala počítač, zavrtala jsem se do svého sedacího pytle, hodila na sebe deku, nohy vyhodila na taburet, a nikdo mě aspoň hodinu z téhle pozice nezvednul. Zabředla jsem u hororů a strašidelných povídek. Teď dočítám Kingovu sbírku povídek Mlha a nemá to chybu.

Když jsem u povídek. Nevím proč, když mě tolik baví číst, ale já jsem povídky nikdy moc nemusela. Vadí mi, že každých pár dalších stránek načínám úplně nový příběh s novými postavami, na které si zase musím zvyknout. Jasně, je to stručnější, někomu to může vyhovovat - já mám ale asi proto raději dlouhé, pořádně rozepsané příběhy s charakteristikami postav.

Teď ale neříkám, že tahle knížka je kvůli tomu špatná, to vůbec. První povídka Mlha měla snad 150 stránek a tu jsem přečetla fakt jedním dechem, byl to takový ten klasický King - s vyhlídkou na apokalypsu, jejíž předzvěstí jsou obludy, které vylézají z mlhy husté jak mlíko. Do malého množství povídek jsem se musela trochu nutit, ale více se rozepíšu u finální "recenze" knihy, jako vždycky. Zbývají mi ještě dvě poslední povídky, které hodlám zhltnout teď ve vlaku.

Jak to máte s povídkami vy, jste jejich fanoušci/ fanynky?



Měla bych ještě jeden dotaz - na počítači, na kterém se momentálně nacházím, se design mého blogu zobrazuje úplně špatně, obsah stránky začíná už úplně nahoře, tím pádem vlastně chybí záhlaví a je to celé nepřehledné - děje se to i u vás?

BÁRA

DESIGN #3 | Podzimní nálada

1. září 2018 v 21:48 | BÁRA |  DESIGNS
Po předchozím designu, kdy jsem měla hroznou chuť na modrou, jsem po té studené byla naladěná na nějakou teplou barvu a upřímně - i podzim. Jak se ochladilo, úplně si užívám nošení teplého oblečení a oblíbených bot. A tak je tu nový design. V hořčicové s lehkým akcentem křiklavé červené až oranžové. Pořád vlastně přemýšlím o rubrikách a dalším obsahu blogu, ale to je prostě otázka času a postupného vývoje, jak se to tu bude měnit. Doufám, že je změna příjemná :-).


Den blbec - večer blbec?

1. září 2018 v 20:22 | BÁRA |  BLOG
Dnešek začal vlastně výborně.

Vzbudila jsem se v Brně na svém studentském bytě s tím, že se jen nasnídám a jdu do fitka. Ano, nasnídala jsem se a šla do fitka. Byl to super pocit, teď chodím dvakrát do týdne a je to moc fajn. Sice už to bude brzo půl roku, co tam chodím, a vlastně to na mě vizuálně není moc vidět, ale říkám si, že když vydržím, třeba se to ještě za delší dobu opravdu nějak projeví. To je trošku mimo téma tohohle článku, ale prostě mě to trápí :-D. Chodím tam, aby se něco změnilo, což se prostě pořád neděje a trochu mě to štve.

No a pak už jsem se začala balit a chystat domů. V Brně navíc bylo moc hezky, tak nějak příjemně, jen trochu poprchalo, největší déšť mě minul. Cestou na vlak jsem se i dost zpotila, nepočítala jsem, že se tolik oteplí. Cestou domů jsem se dívala na American Horror Story Cult, a pak jsem četla Kingovy povídky Mlha.

Přemýšlím, kdy se mě zhostila tak špatná nálada, fakt nevím. Už cestou jak se stmívalo, tak se mi chtělo čím dál víc spát a byla jsem unavená, ačkoliv jsem moc neměla z čeho. No jenže pak jsem dorazila domů.

Máte sourozence? Válčíte s nimi? Já ano! A to ani nemusí být doma! Po dlouhé době jsem úplně sama doma, není tu ani máma, ani ségra (tatínek se nekoná, už dlouho). A první, co vidím, když přijedu, je kopa špinavého nádobí na lince, kterou prostě ségra jako obvykle neuklidila a to ani přesto, že věděla, že na bytě sotva někdo bude. A to už se ve mě fakt všechno hromadilo, abych bouchla. Znáte to, když třískáte čím můžete, a čekáte, že se vám uleví?

Pak jsem chtěla zapnout počítač. Mám už stařičký laptop, baterku zatím původní, takže okamžitě zapojuju nabíječku. A co se nestalo? JÁ TU NABÍJEČKU ROZLOMILA!!! Fakt. A to už jsem fakt lítala po bytě jak ďas a nadávala. Jo, to jsem ještě neříkala - ještě jsem si v tom vyšilování stihla načít flašku vína, ale ani to mi výjimečně nechutná. Nabíječku - budu doufat - mi snad spraví táta. Je to hrozně divně rozlomený, ale momentálně ji mám i zapojenou v prodlužce, leží to na stole a funguje. Stačilo by to dát k sobě a slepit - jenže je to tak debilní, že na to nemám sílu to udělat sama. Ach jo.

A tak jsem otevřela počítač a začala se z toho vypisovat. Asi je mi líp. Přemýšlím, že bych šla zase jednou kreslit, konečně tu mám na to prostor. Uvidím. Taky jsem přemýšlela, jestli sem svoje výtvory dávat nebo ne - na to mám instagram, tak nevím, jestli tím spamovat i tady... Asi sem jen hodím odkaz na ten instagram.. kdyby to někoho lákalo :-).

Doufám, že jste měli lepší den než já. Vlastně si říkám - dneska byl úplně takový první ošklivý den od léta - alespoň pro mě. Asi se na mě to počasí fakt podepisuje, myslím, že jsem právě zažila svou první podzimní depresi :-D. Ježiš, ono už je vlastně 1. září - kdo jdete do školy, tak zlomte vaz!

BÁRA