Říjen 2018

Co bych doporučila svému pubertálnímu já při volbě VŠ

29. října 2018 v 17:08 | BÁRA |  BLOG
Momentálně jsem v posledním ročníku navazujícího magisterského studia a vzhledem k tomu, že mi do konce už zbývají necelé dva poslední semestry, neubráním se menší rekapitulaci.

Nikdy jsem pořádně nevěděla, čím chci být. Vždycky jsem se ve škole soustředila na dílčí úkoly, ale moc jsem se nedívala dopředu. Ve škole jsem nebyla úplně nejšťastnější, ale rozhodně ne kvůli učení. Učila jsem se vždycky hrozně ráda, nezávisle na předmětu. Samé jedničky jsem sice měla asi jen do 5. třídy, ale ani tak mě nepřestávala bavit jak fyzika, tak chemie, matika, ale hlavně humanitní obory jako čeština a má milovaná výtvarka. Kdo mi studium znepříjemňoval, byli moji spolužáci. Ve škole to vypadalo hrozně, během hodiny se vyloženě řvalo, pár učitelům se mí "kamarádi" nebáli do očí říct ty nejhroznější nedávky. Na druhém stupni jsem měla navíc poměrně velké zdravotní potíže, které byly i očividné a nejen že jsem byla ošklivá, neforemná, se špatnou pletí - ale taky zdeformovaná na první pohled a kluci, které jiné holky v mých řadách zbožňovaly (a i já bych to jinak dělala), na mě volali gorilo. Tohle je trochu mimo téma - ale zkuste hádat, jak jsem se cítila po letech, když ten jeden se mnou chtěl chodit. Haháá, nikdy.

Pak přišla střední. Netušila jsem, na kterou chci. Přitahovala mě keramička v Bechyni, ale to našim přišlo už moc specifické a hlavně "co by ze mě bylo??". Takže jsem šla na gymnázium s tím, že za ty čtyři roky přece zjistím, co bych chtěla být. Ale já to nezjistila. Přihlášky jsem opět posílala na poslední chvílí, a to na pedáky a umělecké školy. Jak vidíte, to umění mě pořád nepřešlo. Teď vím, že jsem se na přijímací řízení měla připravovat o mnohem, mnohem dříve, protože pak by mě třeba vzali někam, kam jsem opravdu chtěla. Nakonec jsem nastoupila na Jihočeskou, na kombinaci čeština-výtvarka. Nejdřív jsem to tam nesnášela, pořád jsem myslela na to, kde jsem mohla být. Ale když mě opět nevzali na školu, na kteoru jsem chtěla utéct, chtěla jsem tuhle dodělat, jak nejlépe jsem mohla. Navíc jsem tam našla ty nejlepší holky, se kterými jsem ve styku dodnes a upřímně? Teď na tu školu vzpomínám moc ráda.

Výběr navazujícího už byl jednodušší, ale věděla jsem, že češtinu už studovat nechci, že do Prahy nechci, ale že chci změnu. Takže jsem teď poslední dva roky v Brně, a jsem tady moc spokojená, i když moje očekávání asi byla přehnaná.

Když to shrnu, tak:

1) Přijímací řízení nechce nechávat jen tak, chce to přípravu - na VŠ se hlásí spousta lidí a je čím dál obtížnější se tam dostat. Rozmyslete se co nejdřív, kam chcete.
2) Jestliže chce člověk na uměleckou školu, té přípravy to chce snad ještě víc. Chce to mít rozsáhlé portfolio, které představuje celou šíři vaší tvorby.
3) Hlavně studovat to, co vás baví a co vám tak nějak jde - jinak nemáte šanci to dodělat. A jestli to doděláte, bude vás to stát hodně nervů.


JOHN IRVING: V jedné osobě (2012)

12. října 2018 v 10:49 | BÁRA |  KNIHY
Vím, nalevo v menu mám odkaz na knihu, kterou právě čtu a tahle to zrovna není. Dějí se i větší podivnosti už jsem jednou četla, je to povídková kniha, hrozně zvláštní, kterou do ruky beru, když nevím, co chci pořádně číst. Osvěžuju si jednotlivé povídky pomaličku.

V jedné osobě je román Johna Irvinga, známého amerického spisovatele, který za scénář k jeho Pravidlům moštárny dostal dokonce Oscara (ano, můžete mrknout i na nějaký film, pokud se vám nechce do obsáhlejší knihy, která za to ale rozhodně stojí!).

Tahle kniha se věnuje homosexuální a transsexuální problematice - nejenom. Je to o problémy s identitou, o přístupu lidí k odlišnostem, o tom, že každý má nějaké to své tajemství. Příběh je vyprávěn z pohledu Williama, už v důchodovém věku vzpomíná na svá studentská léta na Favourite River Academy - výlučně chlapecké škole. William je bi. Je bi a nebojí se to říct a po létech se dozví, že ho za to někteří dokonce obdivovali.

William vypráví o svém mladí, o svém dospívání a také o tom, jak postupně začnou umírat jeho přítelé, jeho bývalí milenci, milenky... Je to doba největšího "rozkvětu" AIDS. Po létech se dozvídá, že na tuto nemoc umřel i jeho milovaný a zároveň nenáviděný Kettridge.

Kniha se dá brát i jako poučení o viru AIDS - v některých pasážích se setkáváme s pacienty, kteří se nacházejí v různých stádiech této nemoci a dozvídáme se, jak nemoc v různých případech postupuje.

Jestli jste ještě od Irvinga nic nečetli, vřele doporučuju. Nejen tuhle knihu, ale i jeho další. Má svůj osobitý rukopis, jeho prostě poznáte. Může se vám zdát, že příliš přeskakuje v ději, což mi obvykle vadí - u něj ale ne, u něj to je dokonce výrazné plus. Mimo této knihy jsem četla Svět podle Garpa - ten bych rozhodně k přečtení doporučila. V jedné osobě, na to, že to mělo bezmála 500 stran, jsem přečetla takřka jedním dechem, beru-li v potaz, že buď to pořád píšu diplomku, nebo čtu knížky na diplomku. Něco od Irvinga určitě stají za přečtení.

BÁRA

Playlistová krize

10. října 2018 v 21:00 | BÁRA |  BLOG
Čas od času se to stává. Mám v ruce mobil, zapnutý přehrávač, ale přejíždím jednu písničku za druhou a nenacházím vlastně žádnou, kterou bych chtěla poslouchat. Jendnoduše bych si mohla do telefonu dát hudbu novou - ale té práce! Jen připojit ten telefon k počítači, hrozná dřina!

Dneska jsem se k tomu konečně dokopala a při hledání nové hudby jsem přišla na pár věcí, o které se chci podělit.

První z nich je, že vždycky když mám nějakou krizi, Nine Inch Nails to jistí. Neznáte je? Zkuste je. Je to vlastně strašně stará skupina, vezmete-li, že když jsem se narodila, vydávali už několikáté album. Ale je to moje srdcovka. Zase jsem si je tedy po dlouhé době do playlistu zařadila. Jejich hudba je ta, kterou si plně vychutnávám hlavně s kvalitními sluchátky. Trent Reznor - jejich frontman - je také ale člověk, který skládá hudbu k filmům. Překvapilo by vás, pro co všechno ji tvořil. Zrovna teď jsem se dívala na dokument Before the Flood, který uvádí Leonardo Di Caprio - a kdo že to dělal hudbu...?

Potřebovala jsem taky něco, co by mě nakoplo, co mě baví poslouchat, když chodím svým zabijáckým tempem po městě. Nedávno jsem narazila na starou písničku od Hollyood Undead a znova se dostala k jejich albu Swan Songs. Nemám na tuhle hudbu náladu uplně vždycky, ale jednou za čas mi to hrozně zvedne náladu.

A v poslední řadě jsem objevila pro mě úplně nového interpreta a tím je SHELDRAKE. Poslouchám teď jeho album The Much Much How How And I. Má to úplně skvělou atmosféru, když to poslouchám, mám chuť se někam rozběhnout a smát se na celé kolo jak blázen - horší bude, až si rozkliknu texty a zjistím, že je to hrozně depresivní :-D (nerozumím úplně všemu, až tak dobrý angličtinář nejsem - hrozný také ne, ale nejlepší rozhodně ne).


Plastové století

4. října 2018 v 12:44 | BÁRA |  BLOG
Tematika plastu a třídění odpadů je pořád více a více omílaná, ale zlepšuje se něco? Zrovna dneska jsem na jednom semináři spolu se spolupracovnicemi prezentovala plán výukového projektu, který se zaměřoval na práci s odpadem. Chtěli jsme, aby si děcka ujasnili, jak se třídí, co kam se třídí, ale především - aby si uvědomily svou vlastní spotřebu.

Kontejnery všude po ulicích sice vypadjí pěkně, ale čím dál víc lidí se ptá - je to vůbec k něčemu? Když pak jedete vlakem a vidíte hned u kolejí obrovskou skládku všeho možného... Dalším levelem je samozřejmě oceán zamořený plasty. Rve mi srdce, když vidím všechna ta zvířata zamotaná do zbloudilých rybářských sítí nebo jejich kostry, které poodhalují, že jejich poslední večeře byl igelitový pytlík. Z tohoto hlediska nenabádám jen třiďte - ale používejte méně plastu.

Sama jsem si pořídila keep cup, i když zpočátku kvůli dosti povrchnímu důvodu, a sice, že se mi líbil. Ale teď s ním čím dál více chodím do kaváren a tady v Brně už jsem narazila dokonce na takové, které vám za kávu sníží cenu, pokud si ji odnesete s sebou ve svém termohrnku.